Seděla oblečená do bílých šatů se širokým vyšíváním v koutě terasy za květinami a neslyšela, jak Vronský přišel. Sklonila svou hlavu s černými kadeřemi a přitiskla čelo ke studené kropence, jež stála na zábradlí, a oběma svýma hezkýma rukama s jemu známými prsteny se držela za kropenku. Půvab celé její postavy, hlavy, šíje, rukou překvapovala Vronského pokaždé jako něco neočekávaného. "Odpusťte mi, že jsem k vám přijel, ale já nebyl s to strávit den, abych vás neviděl."